Jak jsem si šla za svým snem stát se nezávislou? (1.díl)

Vždycky jsem chtěla být úspěšnou ženou a mé ambice byly velké. Chtěla jsem vystudovat dvě vysoké školy s různým zaměřením, poté navázat na doktorské studium a zajistit si tak úspěšnou kariéru a budoucnost. To byl tehdy dle mého názoru klíč k úspěchu. Často jsem si pohrávala i s myšlenkou – vydat se svou vlastní cestou.

Začátky byly slibné

Po dokončení bakalářského programu jsem začala souběžně studovat dva magisterské programy v různých oborech, na dvou různých školách, ve dvou různých městech vzdálených od sebe 100 km.

Ptáte se, jak je to možné? Jednoduše. Od pondělí do čtvrtka jsem studovala prezenčně jednu školu a v pátek jsem přejížděla do druhé školy, kde jsem měla dálkové studium. A potom na víkend domů dalších 100 km.

Takže jsem dva roky pendlovala v takovém kouzelném trojúhelníku. Dvakrát tolik práce do školy, dvakrát tolik času stráveného na cestách a téměř dvakrát tolik peněz utracených za studium. Ještě jednou moc děkuji svým nejúžasnějším rodičům, bez kterých bych to finančně jen těžko zvládla, ačkoliv jsem od 15 chodila poctivě na brigády.

Pocit hrdosti

Nevadil mi ten kolotoč. Byla jsem na sebe hrdá, šla jsem si za svým cílem. Všechno to bylo fajn, než se začal blížit konec studií. Ještě při studiu jsem si našla práci, kde jsem se chodila zaučovat a po státnicích jsem měla nastoupit jako manažerka podniku. V té době jsem si uvědomila, že dvě zkouškové období se souběžně zvládnout daly, ale napsat dvě diplomky, nachystat se na dvoje státnice a chodit k tomu do práce, to už fakt nedám.

Rozhodla jsem se tedy nejprve dokončit jednu školu, nastoupit do práce, udělat přijímačky na doktorské studium a po prázdninách, až budu mít toto všechno hotové, začnu psát druhou diplomku a budu se připravovat na druhé státnice.

Rozhodnutí o ukončení studia

Takže zdolala jsem státnice a stala se ze mě magistra, nastoupila jsem na doktorské studium, na které jsem byla přijata a začala jsem chodit do práce. Super, tak teď ještě dodělat tu druhou školu, ať už mám pokoj, vždyť už jsem téměř na konci, už chybí tak málo. Pustila jsem se tedy do psaní druhé diplomky a v tom mi přišel dopis ze školy „Rozhodnutí o ukončení studia“.

Byla jsem v šoku. Okamžitě jsem volala do školy: „Z jakého důvodu jste mi ukončili studium? Já nic končit nechci!“ Na druhé straně telefonu mi paní říká: „Slečno, v předchozím semestru jste nezískala dostatečný počet kreditů pro postup do dalšího semestru.“

Dobrá facka

„O jakých kreditech mluvíte? Všechny kredity jsem už získala, veškeré zkoušky a zápočty za celé studium mám splněné, chybí mi už jen odevzdat diplomku a složit státnice, které jsem si o semestr posunula“, nechápavě jsem jí řekla. No paní měla tvrdší zbraň: „Slečno, tak v tom případě jste si měla zapsat další předměty nad rámec vašeho studia nebo si studium přerušit, kdybyste četla směrnice školy, tak byste to věděla!“

No a tak skončilo moje druhé studium na vysoké škole. Těsně před branami. Dost mě to mrzelo. Ale můžu si za to sama, ty dlouhé, nudné směrnice jsem fakt nikdy nečetla. Po roce jsem pak sama dobrovolně ukončila i započaté doktorské studium, které mě nenaplňovalo, věděla jsem, že tudy cesta nevede.

Ačkoliv jsem si vždycky myslela, že nejsem studijní typ (ne kvůli známkám, ty byly paradoxně dobré na to, že jsem se přípravám do školy věnovala minimálně a takřka na poslední chvíli), vysokoškolský život mě nesmírně bavil, ale věděla jsem, že toto období jednou skončí a bylo to tady.

Vzpomínám si, když jsem nastoupila na vysokou školu a v jedné z prvních hodin se nás ptali, proč jsme si zvolili obor, který studujeme (humanitní obor). Jako ovečky jsme jeden po druhém opakovali, že chceme pracovat s lidmi, práce s lidmi nás baví. Dnes se tomu směju. Tenkrát jsme neměli ani páru o tom, co práce s lidmi obnáší.

O tom, jak pokračovala moje cesta za splněnými sny, se dozvíte v dalším článku.