Jak jsem si šla za svým snem stát se nezávislou? (2. díl)

V předchozím článku jste se dozvěděli něco o mých zapeklitých studiích. Teď se dočtete o tom, jak jsem začala chodit do roboty aneb jak pokračovala má cesta za snem.

První zaměstnání

Ihned po státnicích jsem začala pracovat jako manažerka v jednom krásném podniku. Byla to pro mě obrovská výzva. Měla jsem tam odpovědnost téměř za všechno a všechny. Mou náplní bylo vedení pracovního týmu, organizace práce, organizace společenských akcí, komunikace se zákazníky, komunikace s dodavateli, správa e-shopu, marketing, účetnictví aj. Práce byla opravdu pestrá, což se mi zpočátku líbilo, nemám ráda stereotyp. Samozřejmě to bylo hlavně o „práci s lidmi“, jak jsem si přála.

Práce mě bavila, měla jsem kolem sebe skvělý pracovní tým a spokojené zákazníky. V prvním roce mi dokonce ani nevadilo, že mám tolik přesčasových hodin. V důsledku velkého množství úkolů, které jsem měla na starosti, jsem musela v práci často zůstávat o několik hodin déle, občas přišlo i na víkendy. Doma jsem čím dál více slyšela, že jsem pořád v práci.

Sama jsem pak začala cítit, že toto tempo nejde dlouho vydržet, chci mít více času na sebe, svého partnera, rodinu, přátele. Navíc jsem si byla vědoma toho, že při tak širokém záběru pracovních aktivit nejsem schopná všechno splnit na 100%, ačkoli bych chtěla a ačkoli jsem tomu věnovala spoustu času. Znáte to, když děláte všechno, ale pořádně nic, přesně takový jsem měla pocit. Já ráda dělám věci pořádně.

Přišla jsem s několika návrhy, jak se pokusit situaci zlepšit a vyřešit, ale většinou se nesetkaly s podporou vedení firmy, čímž jsem dospěla k závěru, že už jim dál nemám co nabídnout a oni nemají co nabídnout mně, tak jsem se po roce a půl rozhodla pro velkou změnu – odejít. Ale řeknu vám, bylo to těžké. Měla jsem tam kolem sebe výborné lidi. Naštěstí jsme stále v kontaktu.

První podnikání

Chtěla jsem být sama sobě šéfem, organizovat si svůj pracovní a osobní život podle svého. Skrze kamaráda jsem začala podnikat ve financích. I když jsem neměla ekonomické vzdělání, bylo mi řečeno, že se všechno naučím. Začala jsem tedy jezdit na různá školení a semináře, absolvovala zkoušky, abych tuto, pro mě španělskou vesnici, pokořila.

Nebylo to tak hrozné, naslouchat umím a naučím se téměř cokoliv. Horší bylo zjištění, že se v tomto odvětví necítím dobře, že se vnitřně nemůžu sžít s filozofií tohoto podnikání. Jak jsem v tom mohla být dobrá, když jsem to vnitřně necítila? Byla to pro mě ta nejtěžší „práce s lidmi“, co jsem zažila, protože to nešlo ze mě, papouškovala jsem něco, co mi ne vždy šlo přes pusu.

Na rozdíl od prvního zaměstnání, kde jsem byla jako ryba ve vodě, ať jsem komunikovala s kýmkoliv a kde jsem se řídila svým rozumem a intuicí, tak tady jsem se musela držet nějakých předem daných „scénářů“. A tak jsem ani na této cestě nevytrvala tak dlouho a po roce jsem opět změnila směr.

Do třetice práce s lidmi

Po několika letech jsem začala dělat to, co jsem studovala a čemu jsem se chtěla věnovat. Nastoupila jsem jako personalistka v jedné agentuře. Práce zajímavá, pestrá a kolektiv lidí, který mi sedl. Co mě však demotivovalo, bylo pracovní prostředí a pracovní doba. Čekala jsem, že jako personalistka budu pracovat v hezké, čisté kanceláři, ve které se budu cítit dobře já a která bude působit reprezentativně jak pro nové uchazeče o zaměstnání v naší firmě, tak také pro stávající zaměstnance. Opak byl pravdou.

Co se týče pracovní doby, schytala jsem „pražskou pracovní dobu“, jak jsem tomu s oblibou říkala. Ráno jsem si sice pospala, chodila jsem až na 8, ale domů jsem se vracela v 17 hodin. Takže když jsem si chtěla něco vyřídit, nestíhala jsem to ani v úřední dny.

Prozření

Během těch několika let jsem si uvědomila, že nechci trávit svůj život dlouhým sezením u počítače, být v práci více než osm hodin denně, vracet se domů ve večerních hodinách, setkávat se s nepříjemnými lidmi, kteří z vás vysávají energii.

Chci mít více času na sebe a svou rodinu. Nechci dělat něco, s čím vnitřně zcela nesouhlasím. Nechci pracovat pod tlakem a ve stresu, i když to dnešní zaměstnavatelé vyžadují. Vždyť zdraví mám jen jedno, nervy také. A život je tak krátký, proč si jej ještě zkracovat?

Vlastní cesta

Asi bych v tomto pracovním tempu fungovala ještě dnes, kdybych neotěhotněla a nešla na mateřskou, což bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Dostala jsem nový impulz a po několika měsících na rodičovské „dovolené“, které byly opravdu hodně divoké, jsem se mohla začít věnovat i dalším věcem, které mě baví.

Zatím jsem stále na „dovolené“, ale dělám všechno pro to, abych byla pánem svého času i do budoucna. Abych mohla nadále „pracovat s lidmi“, ale pouze s těmi, kteří mi za to stojí a kterým chci věnovat svůj drahocenný čas a energii.

Žádné své předchozí volby rozhodně nelituji

Jsem vděčná za každou příležitost, kterou jsem dostala. Každá pracovní zastávka mi dala spoustu zkušeností, užitečných dovedností a především několik úžasných přátel, které bych jinak asi nepoznala. A také jsem díky tomu dospěla k tomu, že chci jít svou vlastní cestou.

A tak se dnes s radostí věnuji tvoření zábavných tiskovin pro děti a dospělé a formou blogu a facebookové skupiny Matka amatérka sdílím své postřehy a zkušenosti rodičovského šílenství.

Odkaz do uzavřené skupiny Matka amatérka